Škola Prapořiště

Sváteční slovo
30.10.09 - Vážím se svého pana prezidenta
Vážím si svého pana prezidenta – a to nejen nyní, v době „tanců“, které se kolem něho dějí ve spojení s tzv. Lisabonskou smlouvou – a s jejím podpisem – nepodpisem. (Škola má býti apolitická, a školní stránky též - tedy tento dokument kapitulace nebudu zde rozebírat...) V souvislosti mě ale napadá něco jiného: Vážím si svého pana prezidenta – protože si myslím, že je správné míti v životě autority, přirozené autority. Vážím si pana prezidenta – a přijde mi to samozřejmé. Domnívám se, že dítě od narození má vztah k autoritě rodičů. Automaticky. A současně je mu vrozena autorita k učiteli i autorita k tomu vyššímu... Avšak...toto vše jen do doby – než mu je někdo „sebere“... Než např. některý rodič si tuto autoritu „prohospodaří“, než je mu „vysvětleno", že „ta učitelka je taková hrozná...“, než je mu „dokázáno“, že nic vyššího stejně není... Osobně mám poznání z Asie, z Indie, kde tyto hodnoty jsou opravdu Hodnotami – na kterých stojí tamní společnost. A je radost vidět, jak to pěkně funguje. Autorita k rodičům bez problémů tam přetrvává celý život, autorita k duchovním, k učitelům – nebo třeba k hlavě státu – rovněž tak. A zdá se mi to opět - přirozené. A naopak – jako nepřirozené působí, ve vztahu se „zvýšeným“ zájmem o osobu pana prezidenta v těchto dnech, různá jeho familiérní oslovení od lidí, kteří s ním „husy nepásli“..., zaráží mě i jeho titulování v některých médiích... Ale horší než to, že autor se tím „snaží“ dát najevo svůj vztah k názoru představitele státu (i k němu samému) - a nedokáže pro svůj slovník najít míru vhodnosti a slušnosti – jako horší vnímám - že všechna tato slova slyší i děti... A ony se učí od nás rychle. Napodobují, přejímají, kopírují...
Neberme jim vědomě autority vrozené. Nebourejme si je ani sobě navzájem. Pořád si myslím, že platí to, co říkali nám doma i učitelé ve škole – totiž, že se slušností se nejdále dojde. J. Dobiáš

Sváteční slovo