Škola Prapořiště

Sváteční slovo
08.10.09 - Vzbuďte mě v půlce operace...
Asi je to absurdní představa... Rozhodnu se pro operaci – ale ne úplně, měl bych důvěřovat operatérům „na sále“..., ale nedělám to zcela, a korunuji to tím – že bych se rád nechal v půlce vzbudit, že to stačí... Asi špatně představitelné... Dost špatně. A školní výchovně vzdělávací proces – to je přeci něco podobného. Dlouhá cesta. Kde nejde jen o měkká a tvrdá i a y ... Je to komplexní proces, kdy mladému člověku se něco sděluje, něco nabízí, a on ochutnává. Předkládá se mu takový jídelní lístek. A toto se nemůže dít jen v budově školy. Tak jako učitel je učitelem i mimo školní objekt – tak i dítě při různých cestách, putováních, návštěvách - se učí. Učí se – a to doslova za pochodu. Objevuje nové – v sobě, ve vztazích k druhým, objevuje kolem sebe. A toto TAKÉ NELZE ODDĚLIT. Ani zde není možné určit – kdy už „to stačí“... Naše škola je jiná. Jiná i v tom – že klademe mj. důraz na to SPOLEČNÉ poznávání, učení se „venku“. Proto často cestujeme, putujeme, prožíváme společně to, co nedá se „nasimulovat“ uvnitř budovy. A PROTO i ve školním řádu máme zakotveno – že žák se účastní výuky a akcí pořádaných školou. Ale zpět do metafory. Chirurg by měl operovat, dojička dojit krávy, učitel přemýšlet – co je pro jemu svěřené děti nejpřínosnější... A pokud se již rozhodnu pro operaci v tom a v tom zařízení - měl bych vědět PROČ – a současně důvěřovat. Ano - důvěřovat, pomáhat, nechat pracovat a tvořit ty, kterým důvěřuji. A spolupracovat. (Jsme potom těmi veslaři na jedné lodi...) Nepřijde mi vhodné v té chvíli házet chirurgům klacky pod nohy...
V případě lékařské metafory to zřejmě vhodné nepřijde většině z nás. Přeneseno do prostředí školního – je to již horší... Bohužel. Bohužel – pro naše děti... J. Dobiáš

Sváteční slovo